Ukázáním kompletního obrazu toho, čemu čelíme, včetně geopolitických a
historických souvislostí, má tento postup vytvořit povědomí o faktickém
kolapsu současného, uneseného systému a jeho institucí, a v důsledku
toho o nutnosti, aby si lidé sami vzali zpět svou suverenitu, a o
nutnosti nejprve zastavit opatření této plandemie tím, že se jí odmítnou
podřídit, a o nutnosti nastartovat vlastní nový systém zdravotnictví,
školství, ekonomiky a soudnictví, aby byla obnovena demokracie a právní
stát na základě našich ústav.
_____________________________________
Po obnovení koruny, a nakonec i po anglické revoluci, pouhých šest
let poté, s příchodem nizozemského krále Viléma III. na britskou korunu,
byla v roce 1694 založena Bank of England, do níž tito soukromí
akcionáři vložili 12 a půl milionu liber v hotovosti, což, jak nám bylo
spolehlivě řečeno, tvoří základ veškerého dluhu, který je od té doby
dodnes využíván. A současní potomci těchto akcionářů a dalších osob s
nárokem na akcie Bank of England jsou utajováni. Londýnská City má také
moc a kontrolu nad takzvanou matkou parlamentu, Westminsterským
parlamentem, zejména v podobě úředníka londýnské City, známého jako
kronikáře, který sedí v Dolní sněmovně, kam ani monarcha nesmí vstoupit a
zaznamenává, co se říká proti finančním zájmům. Je příliš složité uvést
definici koruny v britském modelu.
Důležité však je, že Úřad vlády, který byl zřízen na počátku 20.
století, je fakticky úložištěm korunních výsad. A tak když lidé mimo
Velkou Británii přemýšlejí o koruně, často se jim nadměrně vybaví stará
situace, kdy panovník stojí při korunovační přísaze a je odpovědný lidu.
V praxi, v období od roku 1870, Ústavní revoluce zajistila, že
finančníci ovládající politické strany jsou těmi, kteří skutečně tahají
za páky korunních výsad. Za kulisami je model vlády, který Británie
stále má a který exportovala do Commonwealthu a celého světa, je modelem
vnitřní svatyně Tajné rady, která ve skutečnosti vládne jménem koruny, a
to pouze na oko, jak přiznávají hlavní autoři ústavních zákonů od 70.
let 19. století.
Pouze na oko se konzultuje s parlamentem a vládními resorty, jako by
na úrovni tajné rady existovalo oddělení výkonné legislativy a
soudnictví. Tak tomu ale není. V tomto klíčovém období, o němž hovoříme,
to připustil přední anglický ústavní spisovatel Walter Basho, který v
druhém vydání své knihy Anglická ústava, napsané v roce 1873, právě v
době, kdy se moderní politická strana a za ní stojící think tank
dostávaly k prosazení vůle monopolistů v londýnské City, tam Walter
Basho v jednom odstavci píše o rozdílu mezi, cituji, důstojnými částmi
vlády, to znamená částmi, které tu jsou jen na oko, koruna v jejím
osobním smyslu, a cituji, výkonnými částmi ve smyslu pracovních částí
stroje.
A připouští, že atraktivní části mají svůj účel, ale ten spočívá
pouze v tom, aby přitáhly sílu národní podpory ke skutečně pracujícím
částem v zákulisí. Abychom to co nejvíce zjednodušili, je podle mého
názoru důležité zdůraznit, že akademik historie na Georgetown
University, Carroll Quigley, který byl mimo jiné učitelem Billa
Clintona, ve své knize „Tragédie a naděje, dějiny světa v naší době“
zcela otevřeně napsal, že došlo ke čtyřem průmyslovým revolucím, ano, o
tomto známém jazyce, který přichází ze Světového ekonomického fóra, psal
Quigley už v šedesátých letech minulého století, a nepochopíme to,
pokud neuvidíme, že perspektiva, která zde byla přijata, je perspektiva
toho, kdo vlastní obyvatelstvo, nejprve v Británii a poté v britském
impériu. V první revoluci poskytuje bohatství vlastnictví půdy a
zemědělských prostředků. Pak je tu mechanická průmyslová revoluce, druhá
revoluce, pak ta, v níž finanční kapitál ovládá svět.
A právě z tohoto období od roku 1870, finančníci v londýnské City si
uvědomují, že i tato bublina splaskne. A že skutečně důležitým způsobem,
jak v budoucnu vlastnit svět, bude vlastnit mysl, produktivitu a
myšlení těch, kteří jsou v modelu, aby se zabránilo jejich útěku a
překonání jejich šéfů. Moderní éra kapitalizace v průmyslu i geopolitice
tedy začala kolem roku 1870. Během několika málo let kolem tohoto data
došlo ve světě k zásadnímu posunu od situace, kdy londýnská City a
britské impérium neměly žádnou vážnou konkurenci, ke světu, v němž
několik průmyslově vyspělých ekonomik dokázalo konkurovat Británii,
britskému impériu a jeho finančnímu centru v londýnské City, které se v
předchozí generaci masivně přetlačovalo v Asii, zejména díky afghánským
válkám a opiovým válkám ve 40. letech 19. století.
A krymskou válkou a indickou vzpourou v 50. letech 19. století. Jedna
z nejmocnějších londýnských bank, HSBC, pochází vlastně z doby čínského
obchodu s opiem, v londýnských bankách je zpočátku poměrně hodně
kriminality. V Evropě se postnapoleonský řád, který Británie zavedla na
Vídeňském kongresu v roce 1815, začal hroutit s úspěšnou i neúspěšnou
socialistickou revolucí v roce 1848. Rusko a Rakousko-Uhersko s
východoevropskými zeměmi s nejsilnějšími pozemními armádami té doby, a
byli to oni, kteří zabezpečili Evropu obnovením korunovaných hlav. Tedy
posedlost britské zahraniční politiky od poloviny 19. století, a to jsem
viděl, když jsem se účastnil zasedání Chatham House, v mnoha ohledech
největšího geopolitického think tanku, který říká ministerstvu
zahraničí, co má dělat.
Posedlost britské zahraniční politiky od poloviny 19. století
spočívala v nové strategii, a sice ve spojenectví s úhlavními rivaly
minulosti, Francií a dokonce i Osmanskou říší proti historickým
spojencům Británie v severní a střední Evropě, aby se zabránilo tomu, že
by se případná budoucí rusko-německá aliance stala dominantním světovým
blokem, a sekundární strategií tam bylo zabránit raketovému vzestupu
americké intelektuální produktivity a demokratizaci vynálezů a pokusit
se to zachytit už v roce 1812. Britská vojska, která vtrhla do
Washingtonu, zejména ušetřila patentový úřad, protože věděla, že kdyby
ho vypálila, střelila by se do nohy a zabránila by si v tom, aby mohla
po americké revoluci nadále dominovat americkému vynálezectví. V letech
kolem roku 1860 se pod vedením Bismarcka, Garybaldiho a cara Nikolaje
prvního, tři velké evropské národy, které byly dříve velké pouze v
kulturním ohledu, se náhle staly politicky sjednocenými a ekonomicky
moderními státy. A s debatami o Grossdeutschlandu se objevily vážné
náznaky, že by se Německo mohlo spojit s Rakouskem v jeden německy
mluvící stát. A britské elitě bylo zřejmé, že během jedné či dvou
generací se všechny tyto tři země, Německo, Itálie a Rusko, stanou
velmocemi zhruba na stejné úrovni jako Británie a Francie.
Spojené státy se vynořily z občanské války v roce 1865 a zahájily
ohromně rychlý vzestup k průmyslové nadvládě. Britská elita správně
předvídala, že kolem roku 1900 začnou mít všechny tyto čtyři nové
mocnosti stejně silné námořnictvo jako má Francie, nebo i stejně silné
jako Británie, a předvídala, že pozemní armády těchto evropských
mocností budou mnohem silnější než britská, takže pouze dříve
nemyslitelné francouzsko-britské spojenectví ve jménu lidských práv a
šíření liberální demokracie bude schopno udržet tyto mocnosti na uzdě. V
roce 1880 se naplno rozhořel tzv. boj o Afriku, který umožnil i územně
nevýznamným evropským státům, jako byly Belgie a Portugalsko, získat
díky kolonizaci afrického vnitrozemí značné zdroje a stát se vážnými
konkurenty britského průmyslu a obchodu.
Pro londýnskou City to znamenalo vážné rozpaky, protože např.
Portugalsko bylo nejstarším spojencem Británie a Belgie byla státem,
který za svou existenci vděčil britskému vyjednávání v roce 1815.
Historici uváděli vážné argumenty, že vlna atentátů v edwardiánské éře,
včetně atentátu na portugalskou královskou rodinu v roce 1908 a atentát
na arcivévodu Františka Ferdinanda v roce 1914, byly zosnovány s tajným
přispěním londýnské City. Existovala také asijská země, která se na
konci 19. století stala průmyslovou i vojenskou velmocí, a sice
Japonsko, které k údivu celého světa v roce 1905 porazilo Rusko, čímž
dalo mnoha koloniálním obyvatelům v Africe a Asii inspiraci, že není
důvod, proč by se i oni nemohli prosadit proti evropské nadvládě
podobně, jako se již prosadila Latinská Amerika proti Španělsku
Následující rok 1906 byl rokem námořních závodů, krize Dreadnought,
která snad nevyhnutelně odstartovala odpočítávání první světové války,
protože jak britská, tak německá elita byla nyní odhodlána dosáhnout
světové nadvlády. Obě země navzájem podezřívaly své motivy, obě byly
technicky schopné dosáhnout světové nadvlády jak průmyslově, tak v
myšlenkovém prostoru, a obě měly poprvé k dispozici silné bloky
spojenců.
Stručně řečeno, změna, kterou přinesla existenční krize v polovině a
na konci 19. století, spočívala v tom, že obchodní model londýnské City,
jak jej popsal Quigley, postupné vlny monopolů, tento model začal
zdůrazňovat význam kontroly již nejen vojenské síly nebo fyzických
aktiv, ale mysli lidí, nyní známé jako lidské zdroje v britském impériu i
dále, a proto se od této doby začíná ve sci-fi mluvit o vlastnictví
genetické výbavy člověka, aby londýnské City mohlo prodávat zboží a
stále častěji i služby zbytku světa, který by je v myšlenkovém prostoru
nikdy nedohnal. Je to konzistentní zjištění UK Column a spřízněných
výzkumníků a komentátorů, že londýnská City a velmi bohaté britské
instituce měkké moci, ty, o kterých nám Tony Blair i tento měsíc znovu
řekl, že je musíme udržet, jako je Britská rada, BBC, britská akademická
obec a anglikánská církev, že tyto instituce nadále považují tento boj o
mysl za svou nejvyšší prioritu pro ovládnutí světa a že zdraví považují
za dílčí sektor tohoto boje. Na základě opakovaných zjištění jsme také
plně přesvědčeni, že britská elita se stále oprávněně považuje za
vedoucí světovou mocnost v myšlenkovém prostoru. Jinými slovy, londýnská
City si nechává od ostatních národů dělat oslí a špinavou práci za
sebe.
A dělá to především tím, že se mu daří trik, kdy přiměje své vlastní
obyvatelstvo, Británii a Společenství národů a elity ostatních národů,
aby se řídily jeho perspektivou a jeho narativem, a nikoli jejich
vlastními perspektivami a narativy. Na to jsem se soustředil v rámci
svého britského vzdělání. A toto je koncentrace, kterou měly britské
zpravodajské služby během obou světových válek a studené války. Není to
formální strategie, která by se vyučovala na školách nebo ve
zpravodajských agenturách. Ale je to do značné míry krédo předních tzv.
pokrevních linií elitních rodin, které vládnou v londýnské City. A je to
modus operandi angloamerických nadací osvobozených od daní a think
tanků, jako je Chatham House, která prosazuje programy těchto pokrevních
linií u západních vlád. Klíčovou postavou z roku 1870 je John Ruskin,
zdánlivě neškodná postava, protože byl prvním profesorem umění v
Oxfordu. Přinesl však doktrínu, že britská elita má povinnost exportovat
svůj vlastní světonázor do zbytku světa, a to ve velmi širokém záběru. A
jeho klíčovým žákem, kterého inspiroval, byl Cecil Rhodes, který
pohádkově zbohatl v Jižní Africe.
Cecil Rhodes, a to vše je zdokumentováno mnoha historiky, si psal
tajné deníky a v roce 1891 založil tajné společnosti. Po 16 letech
plánování vznikla jeho hlavní tajná společnost. Rhodesova stipendia jsou
součástí této společnosti. Oxfordskými členy Rhodesovy sítě byli
například lord Toynbee a lord Milner, známí geostratégové. V Cambridge
to byl budoucí ministr zahraničí lord Gray a lord Isha. V Londýně to byl
přední novinář té doby WT Stead a zasvěcenci a členové výkonného výboru
Cecila Rhodese byli výše jmenovaní muži plus lord Rothchild. Krátce po
Rhodesově smrti v roce 1902, další přední anglické pokrevní linie, které
opakovaně zamořují historii londýnské City, jako například Astorsové,
se dostaly do stejného kruhu. Vnější kruh, aby dosáhli vůle Cecila
Rhodese, touto zdánlivě blahodárnou vizí Británie donutit svět přijmout
její liberální demokracii a tento způsob pohledu na svět.
